Klášter Hradisko

Okres: Olomouc

Severně od olomouckého hradu, na protějším levém břehu řeky Moravy, leží nízký skalnatý pahorek pojmenovaný Hradisko. Podle jedné z olomouckých pověstí zde v roce 1030 vybudoval hrad český kníže Břetislav poté, co unesl Jitku ze svinibrodského kláštera. O rané kolonizaci kopce svědčí i archeologické nálezy opuštěných hradišť v okolí kláštera. Kolem kláštera jsou také dodnes patrné zbytku valů. V roce 1077 dorazila na Hradisko na pozvání olomouckého údělného knížete Oty I. Olomouckého a jeho manželky Eufémie benediktinská kolonie, aby zde vybudovala klášter „na počest Spasitele a svatého prvomučedníka Štěpána“. Už po několika měsících vysvětil 3. února 1078 olomoucký biskup Jan na místě klášterní oratoř. Stalo se tak za přítomnosti obou fundátorů, ale i českého knížete Vratislava II., břevnovského opata Meinharda a sázavského opata. Prvním opatem nového kláštera se stal mnich Jan. Podle barokní tradice přišel Jan i se svými spolubratry z břevnovského kláštera. První řeholníci mohli ale pocházet i z Uher. V den vysvěcení kláštera nechal Ota vystavit zakládací listinu, ve které potvrdil obdarování kláštera. O dva dny později byla sepsána listina knížete Vratislava II., který donaci svého mladšího bratra potvrdil a rozšířil majetek kláštera o ves Uhersko v Čechách a troje popluží s oráči a deset koní. Jedná se o první dvě donační privilegia v českých dějinách a spolu s listinou pro staroboleslavský kostel jsou považovány za nejstarší listiny vydané v Česku.
Výrazným mezníkem se v dějinách hradišťského kláštera stala druhá polovina čtyřicátých let 12. století, kdy byli benediktini z Olomouce vyhnáni (uchýlili se do opatovického kláštera) a na jejich místo byl uveden řád premonstrátů. Tato změna snad souvisela s vizitací legáta Guida v roce 1143 a šířeji s tehdejším trendem, kdy se premonstráti stali oporou církevní reformy a papežství, a proto jejich nástup v českých zemích provázela nevraživost vůči benediktinům.
Během mongolského vpádu v roce 1241 klášter podle tradice vyhořel a pravděpodobně byl poškozen i v roce 1253 během uherského vpádu krále Bély IV. Poté ale následovala rychlá obnova, takže už v roce 1257 za opata Roberta byl vysvěcen kostel se šesti kaplemi. K dalšímu vpádu došlo roku 1429, kdy klášter napadli husité. V červnu 1432 se vrátili (táborská vojska) a klášter kromě kostela sv. Štěpána vypálili. Následovalo rozboření olomouckými měšťany. Až později došlo k obnově kláštera, a to i s přispěním krále Jiřího z Poděbrad. Další pohromou bylo obsazení Olomouce švédskými vojsky 1642 a rozboření kláštera. Nejcennější knihy byly odvezeny do Švédska jako válečná kořist.
Na přelomu 17. a 18. století klášter získal barokní vzhled, nicméně dne 18. srpna 1784 byl zrušen. V té době v klášteře žilo více než 70 bratří. Po zrušení kláštera byl v jeho budovách zřízen moravský generální seminář pro výchovu kněží. Rektorem semináře byl od roku 1789 Josef Dobrovský. Po smrti císaře Josefa II. byl seminář zrušen a bývalý klášter byl předán armádě. Ta zde zřídila nejdříve fortifikační skladiště a během napoleonských válek v roce 1800 francouzský zajatecký tábor. V roce 1802 byla v klášteře zřízena vojenská nemocnice. Ta zde sídlí dodnes a je tak nejstarší vojenskou nemocnicí v celé České republice.
Dnešní klášterní areál je pro svou půdorysnou dispozici často nazýván hanáckým Escorialem. Rozsáhlý komplex zaujímá plochu více než jednoho hektaru.