Emauzský klášter

Emauzský klášter byl založen 21. listopadu 1347 Karlem IV. pro řád slovanských benediktinů. Karel IV. chtěl v určitém smyslu duchovně i politicky navázat na svůj slovanský přemyslovský původ. Rozhodl se proto oživit slovanskou liturgii hlásící se k cyrilometodějské tradici a vytvořit středisko slovanské církevní vzdělanosti, odkud by se věrouka ve slovanském jazyce šířila mezi Čechy i ostatní Slovany. Pozval proto do Prahy benediktinské řeholníky z oblasti dnešního Chorvatska, tzv. hlaholáše, znalé církevní slovanštiny. Klášter fungoval i v době husitské, kdy unikl vyplenění. Husité jej v roce 1419 převzali a jako v jediném českém klášteře se zde praktikovalo přijímání podobojí, a to až do roku 1589. Začátkem 17. století, za vlády Rudolfa II., byl klášter obnoven jako katolický. V roce 1636 sem přišli benediktini z katalánského kláštera Montserrat, kteří setrvali až do roku 1880.
Původně se klášter nazýval Na Slovanech, kvůli slovanským řeholníkům, kteří zde působili. Druhé jméno kláštera se odvozuje od toho, že se při jeho vysvěcení v roce 1372 předčítala část evangelia o zjevení Ježíše Krista učedníkům cestou do Emauz, a toto biblické jméno se poté ujalo.
Při spojeneckém náletu na Prahu 14. února 1945 byla poničena budova kostela a klenby klášterní budovy.

Tento článek používá materiál z článku „Emauzský klášter“ na Wikipedii.