V Albánii jsme prozatím moc nepobyli, pouze jsme jí projeli, ale i tento krátký zážitek nás navnadil, abychom ji někdy zvolili jako cílovou zemi. Vstup do země znamenal hned dva poznatky - za prvé, že i do Albánie stačí pouze občanský průkaz. Ovšem za druhé - i přes tuto vstřícnost jsme strávili na hranicích 20 minut, přestože jsme tu byli za celou dobu jediné auto. Prý jim spadl počítač.
Zkracovali jsme si přes Albánii cestu z Makedonie do Řecka, většina naší cesty vedla po břehu Prespanského jezera. Krajina působila velice poklidným a příjemným dojmem, vesnice upravené, s řadou nových, poměrně nákladných domů. Naproti tomu na přibližně 40 km dlouhém úseku nové, krásné silnice jsme minuli pouze dvě auta, ale také stádo krav a ovcí.
V porovnání s dobře působícími vesnickými domy působilo divným dojmem zanedbané fotbalové hřiště. Že se před jednou jeho brankou pásli osli by ani tak nevadilo. Ale jak si mohli kluci nahrávat mezi keříky velikosti borůvčí je nepochopitelné.
V letech 1945 - 1990 byl v Albánii jeden z nejtvrdších komunistických režimů.
Pouze u města Zemblak jsme na chvíli vjeli do albánského vnitrozemí. Zde už bylo na silnici poměrně rušno. Většinu provozu ale tvořily koňské potahy. U pumpy brali eura, ale smlouvali o ceně a kurzu měny tak zdatně, že jsme nestačili počítat a zřejmě nás dost obrali. I přesto zde byl ale benzín levnější než v Makedonii i Řecku. Zde jsme také poprvé narazili na skutečné Albánce. Břeh Prespanského jezera je v podstatě celý osídlen Makedonci, i když je geograficky rozdělen do tří zemí. Tomu odpovídají i očividně slovanské názvy vesnic.
