Klášter Osios Loukás zasvěcený poustevníkovi a léčiteli svatému Lukáši je po architektonické stránce nevýznamnější středověkou stavbou Řecka. Kolem roku 1011 nechal císař Basileos II. přestavět do nynější podoby starší chrám z roku 944 po Kristu. Hlavní kostel má osmiboký půdorys, který se stal příznačným pro pozdější byzantské kostely. Vyznačuje se také nádhernou mozaikovou výzdobu. Na hlavní kostel přímo navazuje druhý, o něco menší kostel zvaný "Theotókos" neboli Bohorodička.
Přestože jde o stavbu obrovského významu (klášter je spolu s dalšími dvěma také zařazen do seznamu památek UNESCO), nepotkali jsme zde prakticky nikoho. Dva nebo tři jiné turisty a jednoho mnicha. Téměř celý klášter je volně přístupný, takže si ho člověk může skutečně vychutnat.
Mozaika omývání nohou v nartexu (neboli chrámové předsíni) se datuje do 11. století, ale svým stylem vychází ze stylu 6. století.
Pod kostelem se nechází krypta z 10. století, v níž jsou mimo jiné uloženy ostatky svatého Lukáše. Krypta byla ale v době naší návštěvy zamčená. Komu patří ostatky ve skleněné rakvi v hlavním klášterním kostele bohužel nevíme.
Ani 1000 let starý klášter se neobejde bez servrovny.
Vchod do krypty
Pohled na kláštěrní komplex zezadu - vlevo hlavní kostel svatého Lukáše, vpravo kostel zasvěcený Bohorodičce.
Blahoslavený Lukáš se narodil roku 906 v Aegině. V jedenácti letech odešel z domova, aby žil poustevnickým životem. Ve středním Řecku si vysloužil pověst výborného léčitele. Kolem roku 940 přišel na západní svah hory Elikónas a ohromil jej nádherný pohled do údolí s poli, mandlovníky a olivovými háji. Usadil se zde s několika stoupenci a v době jeho smrti roku 953 tu již stály základy kláštera.
Tyto nenápadné budovy v zadní části za klášterem mívaly pro mnichy velký význam. Bylo to jediné místo v klášteře, kde býval oheň, a kde se mohli mniši v zimních měsících ohřát.
Během turecké nadvlády byl klášter dějištěm mnoha bojů, na jejichž památku zůstala na prostranství před klášterem dvě děla.
