Srbsko je obvykle spíše tranzitní zemí, z dálnice působí srbská krajina poměrně nudným dojmem. Krajina v centrální části země je víceméně rovinatá a prý velmi úrodná. Nedobrým dojmem působí černé skládky, které se v okolí dálnice vyskytují v hojném počtu. Jižní a východní část Srbska je výrazně hornatější a rozmanitější.
První město, kde jsme sjeli z dálnice, byl Novi Sad, druhé největší město Srbska a zároveň hlavní město provincie Vojvodina, což je historicky poměrně zajímavá a významná oblast severního Srbska, oddělená od zbytku země Dunajem. Vojvodina byla osídlena Slovany v 6. století, ale už v 9. století ji obsadili Maďaři, kteří ji ovládali až do 16. století. Po bitvě u Moháče roku 1526 se oblast dostala pod kontrolu Osmanské říše, ale již na počátku 17. století připadla po úspěšné ofenzívě Habsburků Rakousku. Historicky se zde tedy mísili Slované, Maďaři, Turci, a později i všechny ostatní národnosti habsburské monarchie, jako Němci, Češi a Slováci, ale také Chorvati nebo Rumuni. Přestože Srbové zde byli v menšině, udrželi si i pravoslavnou náboženskou identitu.
O kus dál na hřebeni Fruška Gora jsme narazili na nálety poničený televizní vysílač. Dodnes nebyl opraven.
Srbové, s nimiž jsme mluvili, byli velmi vstřícní a milí, přestože bylo cítit, že bombardování z konce 90. let stále pociťují jako velkou křivdu. Což je pochopitelné. Příjemné v Srbsku je, že se zde bez problémů domluvíme. Celkem jsme ani nezkoušeli angličtinu, protože srbochorvatština je češtině velmi blízká a zpravidla jsme se bez problémů domluvili i si popovídali "univerzální slovanskou řečí", tedy v našem podání češtinou s příměsí slovenštiny a ruštiny.
Vyrobeno grafickým studiem Bohouš & spol., 2014
Poslední aktualizace 6. srpna 2024 |