Antoniáni

Antoniáni zvaní též Nemocniční bratři svatého Antonína, Řád svatého Antonína nebo Kanovníci svatého Antonína z Vienne byli římskokatolickou kongregací založenou za účelem péče o nemecné trpící běžnou středověkou nemocí zvanou obvykle oheň svatého Antonína (neboli Ergotismus - jde o onemocnění, které způsobují námelové alkaloidy. Je to v podstatě otrava toxiny plísně paličkovice nachové). Kongregaci založil Gaston z Valloire v roce 1095 jako díkůvzdání za synovo zázračné vyléčení z ohně svatého Antonína díky ostatkům svatého Antonína Velikého. Kongregace byla potvrzena papežem Urbanem II. ještě v témže roce.
Relikvie svatého Antonína Velikého byly uloženy v kostele svatého Antonína v La-Motte-Saint-Didier (dnešní Saint-Antoine-l'Abbaye), ke kterému bylo připojeno benediktinské převorství. Gaston a jeho v té době laičtí pomocníci zřídili poblíž kláštera nemocnici, kde se starali o poutníky a o nemocné, zejména ty, které sužoval oheň svatého Antonína. Vztahy mezi benediktiny z kláštera a špitálem však nebyly dobré a často vznikaly konflikty.
Členové komunity nosili černý hábit s řeckým písmenem Tau (které je také známé jako tzv. kříž svatého Antonína) v modré barvě. Nakonec dostali špitální laici od papeže Honoria III. v roce 1218 posvěcení k založení vlastního mnišského řádu. V roce 1248 přijali řeholi svatého Augustina a roku 1297 se stali řádnými kanovníky. Spory mezi Antoniány a benediktiny o relikvie svatého Antonína Velikého zesílily: papež ukončil spor tím, že benediktinům svěřil opatství Montmajour a zdejší klášter nechal ve správě Antoniánům.
Řád se posléze rozšířil po celé Francii, do Španělska, Itálie, Flander a Německa. Kongregace se ještě více rozšířila během 14. století, kdy pomáhala rovněž nemocným morem. V době svého největšího rozmachu v 15. století vlastnila asi 370 nemocnic. Z řad kongregace také pocházela řada význačných učenců a prelátů. Mezi jejich privilegia patřila péče o nemocné v papežské domácnosti.
Jejich dobročinné aktivity přitahovaly štědré dary a dotace, ale jejich příjmy výrazně poklesly po reformaci, a zejména poté, co byla konečně odhalena příčina onemocnění ohněm svatého Antonína, a díky tomu výskyt tohoto onemocnění prudce klesl. V roce 1616 byl proto řád částečně reformován, v roce 1777 sloučen s Maltézskými rytíři a po francouzské revoluci definitivně zanikl.
V německém Memmingenu se dochovala jedna z jejich bývalých nemocnic, která nyní slouží jako muzeum řádu.