Ariánská církev

Ariánství či arianismus je křesťanský teologický a christologický směr, odsouzený Prvním ekumenickým sněmem v Níkaji roku 325 jako hereze. Arianismus popírá božství Ježíše Krista, tvrdí, že Ježíš Kristus je stvořená bytost, spolu s Duchem svatým podřízená Bohu Otci. Název pochází ze jména alexandrijského kněze Areia, který s tímto učením přišel.
Ariánství se šířilo i po odsouzení sněmem v Nikaji. Sám císař Konstantin, který Nikajský sněm svolal, nezastával vůči ariánství důsledné stanovisko, v roce 335 Areia rehabilitoval a na konci života se nechal pokřtít ariánským knězem. K ariánství se přiklonil i jeho syn Constantius II. a později císař Valens.
Ariánské křesťanství se šířilo i jako nové náboženství kmenů, které přicházely na území Římské říše: když velká skupina Gótů v roce 375 přes Dunaj vstoupila do Římské říše, ariánům nakloněný Valens trval na tom, aby přijali křesťanství – Gótové tak přijali ariánství. Vandalové vedení králem Geiserichem přijali ariánství při svém pobytu v Hispánii od gótských misionářů a po svém příchodu do Libye (r. 429) a jejím ovládnutí zde založili Vandalské křesťanské ariánské království.
V Konstantinopoli převažovalo ariánské vyznání až do nástupu císaře Theodosia, který dva dny po svém příjezdu propustil ariánského biskupa Konstantinopole a nahradil ho vůdcem zdejší menšinové katolické obce. V roce 380 vydal dekret, v němž postavil arianismus mimo zákon.
Jednoduchá a logická představa jednotného Boha, jemuž je všechno podřízeno, přitahovala ty, kdo o Bohu a božství přemýšleli racionalisticky. Naopak obtížná a paradoxní nauka většiny křesťanských církví o sice jediném Bohu, ale fungujícím v triádě Boží Trojice, účinně brzdila přirozený sklon k antropomorfní představě Boha jako absolutního panovníka. Udržovala také povědomí, že křesťanský Bůh je tajemství, které nelze proniknout rozumovou spekulací.