|
Beuronská umělecká škola zahrnuje specifický umělecký styl, který byl vyučován v ateliérech i v tvůrčích uměleckých dílnách v benediktinských klášterech sdružených v Beuronské kongregaci založené roku 1866. Tradičním centrem byl a stále je klášter sv. Martina v Beuronu v jihozápadním Německu nedaleko francouzských a švýcarských hranic. Beuronská škola nejenže spoluurčovala ve druhé polovině 19. století vývoj sakrálního umění po celé Evropě i v zámoří, ale souzněla i s tehdejším úsilím o oproštění katolické liturgie od pozdních nánosů, především vzorným prováděním gregoriánského chorálu. Jednotný styl svébytné architektury, malířské výzdoby, plastiky a užitého umění (liturgické náčiní, nábytek, paramenta) vytvářel souhrnné umělecké dílo, tzv. gesamtkunstwerk, k němuž v jiných svých projevech směřovala moderna 90. let, resp. jednotlivé umělecké směry na přelomu 19. a 20. století. V Praze do Beuronské benediktinské kongregace patřily mužský klášter Emauzy (1880) na Novém Městě a ženský klášter Sv. Gabriela na Smíchově (1888). Význam beuronského umění dokládá výstava ve Vídni uspořádaná v roce 1905 umělci Vídeňské secese, kteří z beuronských zdrojů hojně čerpali. Architektem této výstavy byl beuronským uměním značně ovlivněný Josip Plečnik. Beuronské umění vycházelo z význačných etap umělecké historie: raného křesťanství, byzantského, řeckého a římského umění a převážně se inspirovalo dekorem a symboly staroegyptskými, například častého používání datlových palem, jejichž stín poskytoval ochranu před žhavým sluncem, nebo posvátného ptáka sokola, atributu boha Hóra, syna bohyně Isis. |