|
Počátky kongregace sahají do komunity kleriků (mnozí z nich byli kněží) a laiků ze šlechtických benátských rodin, kteří se koncem 14. století začali scházet v Palazzo Correr, aby se modlili, meditovali a diskutovali o obnově křesťanského života. Skupina se poté usadila v opuštěném klášteře San Niccolò del Lido, kde začala vést život v ústraní a chudobě. Komunita přijala jméno podle kláštera na ostrově San Giorgio v Alze, kde se shromáždili v roce 1404. Kongregace hrála zásadní roli v náboženském reformním hnutí v prvních desetiletí patnáctého století.
Podle vzoru San Giorgio v Alze začala brzy vznikat další centra náboženského života: San Giacomo di Monselice, San Giovanni Decollato di Padova, Santi Fermo a Rustico v Lonigo, Sant'Agostino ve Vicenze, Sant'Angelo a San Giorgio in Braida ve Veroně. V roce 1424 byly domy spojeny v jednu kongregaci a byl zřízen úřad generálního představeného. Prvním zvoleným byl Lorenzo Giustiniani.
V roce 1568 byla kanovníkům uložena řehole sv. Augustina a sliby , které je proměnily ze „světských“ na „řadové“. Komunita přijala oděv mnoha kanonických kapitul té doby: světle modré roucho, dlouhý bílý přehoz pro náboženské účely a camauro jako pokrývku hlavy.
Náboženský život začal upadat na počátku 17. století: v roce 1602 musel zasáhnout papež Klement VIII., aby prosadil návrat kanovníků k původnímu modrému hábitu, který vyměnili za elegantnější bílý. Roku 1638 odsoudila generální kapitula přepych a lenost mladších kanovníků, kteří zanechali studií, zbožných prací a dobrých mravů. Papež Klement IX. přijal žádost benátské vlády, aby odsoudil „dekadenci primitivního ducha“, „uvolnění disciplíny“ a další „velmi vážné a spravedlivé příčiny“ a rozpustil kongregaci bulou Romanus pontifex z roku 1668. Majetek kongregace byl použit k financování války proti Turkům.
|