Katakomby

Katakomby jsou podzemní pohřební prostory, používané ve starověku. Nejslavnější jsou katakomby křesťanské, ale používala je i jiná náboženství - své mrtvé ukládali v podzemních chodbách také Féničané, Etruskové a Židé. V křesťanství tento způsob pohřbívání nahradil v antice běžnější kremaci, která byla nepřijatelná kvůli víře ve vzkříšení těla.
Katakomby se obvykle vykopávaly do tufu, běžné a snadno opracovatelné horniny. Mohly mít i několik pater a dosahovaly hloubky až třiceti metrů. Ve shodě s římským právem musely být katakomby za hranicemi města, pohřbíváni i spalování mrtvol v obvodu města bylo zakázáno z důvodů náboženských i hygienických. Pozemky, na nichž se stavělo, patřily buď soukromým osobám, nebo pohřebním spolkům. Obvykle se stavěly jako dlouhé, úzké chodby označované jako ambulacra (singulár ambulacrum), v hloubce od sedmi do třiceti metrů pod povrchem, o výšce i šířce asi 2,5 metru, propojené mezi úrovněmi strmými schody. Ve stěnách ambulaker byly vytesány hrobní výklenky, označované jako loculi (singulár loculus), vysoké asi 40-60 cm a hluboké asi 120-150 cm. Někdy to mohly být i velké kamenné komory, do nichž se ukládala těla zabalená do rubášů nebo uložená v kamenných sarkofázích.
Kromě loculů se v ambulacrech mohly nacházet i cubicula (singulár cubiculum), v nichž byla pohřbena celá rodina nebo společnost, krypty, v nichž se obvykle nacházela zvláštní hrobka jednoho mučedníka. Dalším druhem hrobky byl výklenek s obloukem, tzv. arcosolium, do nichž se obvykle pohřbívali šlechtici, mučedníci a papežové. Vzduch a světlo se do katakomb dostávaly prostřednictvím svislých čtvercových šachet, označovaných jako lucernarium. Hrobky se uzavíraly maltou a mramorovou deskou, eventuálně terakotovými cihlami, na něž se vyrývalo jméno zemřelého, věk a datum úmrtí, eventuálně další informace a nápisy s náboženským či symbolickým významem.