Podle starobylé legendy vznikl řád z ozbrojené družiny padesáti mužů, kterou ustanovil roku 312 římský císař Konstantin Veliký (†337), aby nesla v čele vojska tzv. labarum, neboli císařskou korouhev s Kristovým monogramem, na znamení, že válka má náboženské pozadí. Došlo k tomu krátce předtím, než roku 313 zvítězil v bitvě u Milvijského mostu. Skutečné rytířské řády se ale objevují až o několik set let později a to v souvislosti s křížovými výpravami na přelomu 11. a 12. století. Přesto však oficiální dějiny řádu uvádějí coby „velmistry“ všechny byzantské císaře počínaje Konstantinem.
První potvrzené zprávy o tzv. rytířích sv. Konstantina pochází až z konce 12. století, konkrétně z roku 1190. Zakladatelem řádu měl být byzantský císař Izák II. Angelos, o organizaci řádu nejsou známy žádné podrobnosti kromě toho, že do jeho řad byli přijímáni pouze osoby urozeného původu, že byl podřízen řeholi svatého Basila a jeho duchovním ochráncem se stal svatý Jiří. Původně byly velmistry řády vždy byzantští císařové. Po obsazení Balkánu Turky emigrovali členové poslední byzantské dynastie do Itálie a vzali s sebou i konstantinův řád. Není zcela jasné, zda přijali katolictví ještě před svým odchodem do Itálie, nebo až později. Na každý pád v důsledku tohoto kroku došlo k úpravě názvu řádu. Protože za světce považovala císaře Konstantina pouze pravoslavná, nikoli katolická církev, byl přejmenován na Konstantinův řád sv. Jiří. V této době však již nešlo o původní řádové bratrstvo, ale o dynastický řád spojený s rodem Komnénovců (původních byzantských císařů).
Rod Komnénovců vládl v Itálii jako vévodové z Parmy a po vymření rodu přešel titul vévody z Parmy a spolu s ním i velmistrovský titul na rod Bourbonů. A v té době nastalo štěpení rodu a spolu s tím i rozpad řádu na řadu větví, které se dodnes přou o legitimitu následnictví. Kromě toho nastalo ve 20. století další štěpení na příznivce ekumenického hnutí a konzervativní katolíky.
Labarum
