|
Valdenství bylo středověké náboženské hnutí směřující k reformě křesťanského života inspirované původně bohatým obchodníkem Petrem Valdesem, který žil v Lyonu ve druhé polovině 12. století.
Valdenství se zprvu vyvíjelo v soutěži a v polemice s katarstvím. Valdenští odmítali katarský metafyzický dualismus. Někteří radikálnější valdenští přiznávali, opět na rozdíl od katarů, právo kázat i ženám. Valdenští se ze začátku s oficiální římsko-katolickou církví rozcházeli jen v otázce jejího světského majetku a postavení. „Lyonští chudí“byli především potulními kazateli. Dohodou mezi papežem a císařem (ve Veroně roku 1184) byli zařazeni mezi kacíře. Přesto ještě dalších dvacet let prokazovali na veřejných disputacích, pořádaných v některých městech a hradech Provence, svou zásadní pravověrnost. Brzy se hnutí stalo územně nejrozšířenější herezí evropského středověku.
Odmítání násilí a trestu smrti charakterizovalo valdenské ve 13. a 14. století, kdy se z původních oblastí toto hnutí rozšířilo také do zemí německých, polských, uherských a do českých. Jejich kazatelé plnili funkci cestujících zpovědníků a učitelů. Ve stanovených lhůtách navštěvovali pomocí rozvětvené sítě utajených útulků „přátele“ či „známé“, jejichž věrnost valdenským zásadám se po generace udržovala v rodinách a rodech.
V českých zemích bylo valdenství nejvíce zastoupeno v jižních Čechách, především pak na panství Jindřichohradeckém. Dostalo se sem prostřednictvím německé kolonizace z Bavorska a ze severního Rakouska. Lze předpokládat, že velká část valdenských věřících sem v podstatě prchla před problémy, které hnutí mělo v německy hovořících zemích. Ani v Čechách však nezůstali ušetřeni náboženské perzekuce. Papež Benedikt XII. dokonce vydal na žádost pánů z Hradce roku 1340 bulu, ve které vyhlásil křížovou výpravu do Čech vedenou proti valdenským. V čele této neúspěšné výpravy stál Oldřich III. z Hradce.
Valdenští se nakonec udrželu pouze na stráních a v údolích Kottických Alp (na hranicích mezi Piemontem a Provencí). Počátkem třicátých let 16. století se Valdenští přiklonili k ženevské reformaci, spolu s ní se zasloužili o francouzský překlad Bible z originálu (hebrejského a řeckého) známý jako Olivétanova bible, jež byla důležitým milníkem při kodifikaci spisovné francouzštiny. Proti jejich pronásledování v půli 17. století zasáhl Oliver Cromwell. Nyní jsou následovníci původních valdenských ale ponejvíce součástí největší italské protestantské církve: Valdenské evangelické církve, povolené v zemi od roku 1848, k níž se dnes hlásí asi 25 000 věřících. Dalších asi 50 000 lidí valdenského vyznání žije zejména v oblasti Platy (v Argentině a Uruguayi, celkem přes 13 000 věřících, původem zejména z „Valdenských údolí“ v Kottických Alpách), ve Švýcarsku (Evangelická církev italského jazyka) a dalších zemích.
|