Klášter Teplá

Premonstrátský klášter Teplá založil u osady Teplá blahoslavený Hroznata z Ovence, podle tradice roku 1193. Tento český šlechtic a dvořan na panovnickém dvoře se po smrti manželky a jediného syna rozhodl zasvětit svůj život Bohu a roku 1188 připojil se ke třetí křížové výpravě do Svaté země (pravděpodobně k dílčímu tažení Leopolda Rakouského), ovšem po příjezdu k moři se zalekl cestování a požádal papeže Celestýna III., aby ho slibu účasti zprostil. Papež mu v dubnu 1191 udělil dispens, ovšem s podmínkou, že na svých statcích založí klášter, což Hroznata posléze splnil. Protože premonstráti patřili mezi tzv. kolonizační řády a jejich předpisy vyžadovaly rozjímavý způsob života v určité vzdálenosti od osídlených míst, bylo pro založení kláštera vybráno místo na chebské zemské stezce, které bylo od osady Teplá asi 2 km vzdálené.
Roku 1197 vyrazil Hroznata opět do Palestiny, tentokrát v rámci křížové výpravy Jindřicha VI. Výpravu opět opustil ještě na evropském území, ovšem během této cesty dosáhl u papeže Celestýna III. v Římě významných privilegií pro tepelský klášter: papežskou ochranu, právo pontifikálií pro opaty (t. j. právo nosit mitru a berlu) a odpustky pro poutníky do kláštera. Někdy kolem roku 1200 pak se svou sestrou Vojslavou založil v nedalekém Chotěšově kanonii premonstrátek, kterou podřídil tepelskému klášteru.
Roku 1202 Hroznata v Římě přijal řeholní roucho premonstrátského řádu, přičemž řeholní slib pravděpodobně složil v Teplé. První opat kláštera Jan ho roku 1207 ustanovil správcem (proboštem). Roku 1217 se opat Jan dostal do sporu s biskupem Ondřejem, který na klášteru požadoval dříve prominuté desátky. Papež Honorius III. ustanovil jako rozhodčího sporu Hroznatu, který spor rozhodl ve prospěch opata Jana. Přesto mezi Hroznatou a opatem panovalo napětí, snad kvůli správě majetku a výkonu zakladatelských práv. V důsledku těchto neshod Hroznata klášter na čas opustil, ale spory se nakonec podařilo urovnat a Hroznata byl povolán zpět.
V létě roku 1217 Hroznata při obhlídce klášterního majetku upadl do zajetí německých loupeživých rytířů, kteří za jeho propuštění po klášteru požadovali výkupné. Podle tradičního podání však Hroznata vyplacení výkupného nechtěl připustit, a proto se ho věznitelé snažili zlomit hladem, žízní a zimou, načež těmto útrapám na hradě Kynšperku (dnešní Starý Hrozňatov) 14. července toho roku podlehl. Bez ohledu na toto tradiční podání je jisté, že klášter výkupné složil pozdě, takže mu již bylo vydáno jen mrtvé tělo. Zakladatel kláštera byl pohřben v tepelském klášterním kostele před hlavním oltářem. Roku 1793 byly do tohoto hrobu přeneseny i ostatky jeho sestry Vojslavy, původně pohřbené před oltářem v kostele kláštera v Chotěšově, který však byl roku 1782 zrušen. Hroznatovi byla již krátce po smrti v rámci kláštera prokazována úcta jako světci a ve 14. století se v obou klášterech v Teplé i v Chotěšově slavil 14. červenec jako zasvěcený svátek Hroznaty. V klášteře také vznikl kolem roku 1259 spis Vita fratris Hroznatae, pravděpodobně s cílem připravit mučedníkovu kanonizaci. Roku 1897 byl Hroznata papežem Lvem XIII. blahořečen. Jeho tělo bylo následně vyzdviženo z původního hrobu a uloženo na postranním oltáři, dnes relikviáři, klášterního kostela Zvěstování Páně.
Během historie kláštera se střídala lepší i horší období - nejméně dvakrát zasáhl klášter mor, který přežilo jen několik kněží. Husitské války klášter přečkal bez velkých ztrát, protože husitská vojska klášter při svých taženích kupodivu opakovaně minula. Od počátku vedl klášter spory s městečkem Teplá, které ve všem podléhalo správě kláštera, což se místním vůbec nelíbilo. S nástupem reformace musel klášter čelit nové výzvě - infiltraci protestantů dokonce do řad řádových bratří. Opati se jim snažili domlouvat, občas byl někdo nucen odejít.
Roku 1619 se poddaní kláštera vzbouřili a zvolili si ze svého středu nového opata (jakéhosi neznámého sedláka), ovšem protestantští páni si brzy majetek kláštera rozdělili. Řeholníci odešli do jiných klášterů. Po skončení třicetileté války nastalo období relativního klidu, kdy se klášter mohl zotavit z válečných škod a znovu prosperovat. Po roce 1680 byla dokonce vyvíjena i značná stavební činnost, která se projevila především barokními přestavbami. Dnešní podobu klášteru vtiskl Kryštof Dientzenhofer v letech 1690 až 1724.
Mezi rozporuplné osobnosti z řad klášterních představitelů se řadí především opat Gilbert Johann Helmer (1900–1944). Helmer byl velmi schopný hospodář a zároveň požíval velké společenské autority. Byl také velmi vzdělaný germanista. Během první světové války se však u něho začaly projevovat také výrazné německé nacionalistické rysy, kdy aktivně podporoval válečnou angažovanost monarchie. Po rozpadu Rakousko-Uherska zase podporoval snahy o odtržení českého pohraničí a jeho anexi sousedním Německem. Jeho negativní vztah k prvorepublikovému politickému zřízení mohl být ovlivněn mimo jiné i pozemkovou reformou.
Přes tyto proněmecké postoje se za války klášteru nedařilo dobře a několikrát čelil snahám o zrušení. To se Helmerovi podařilo vždy odvrátit, mj. i tím, že nacistickým pohlavárům zdůrazňoval své předválečné proněmecké zásluhy. Roku 1942 nacisté zabavili majetek kláštera v Mariánských Lázních a klášter se ocitl pod dohledem gestapa. V jeho prostorách byla zřízena porodnice pro německé svobodné matky rasového programu Lebensborn a bydlely zde příslušnice říšské pracovní služby. Klášter se podílel na správě nedalekého zajateckého tábora a v závěru války v něm byl umístěn také lazaret. Opat Helmer se konce války nedožil (zemřel roku 1944), a jeho nástupce Petr Möhler (1944–1946) musel čelit důsledkům Helmerova politického dědictví. V září 1945 byl spolu s dalšími představiteli kláštera zatčen a internován nejprve ve svém bytě a od února 1946 v Chebu. Lidovému soudu se nakonec vyhnul a v dubnu 1948 byl vyhoštěn do Německa. Ostatní řeholníci byli internováni v starobinci v Teplé a odsunuti již v dubnu 1946. Devíti členů tepelského konventu se nejprve ujal premonstrátský klášter ve Speinshartu, v následujících desetiletích exilový tepelský konvent vystřídal několik dalších působišť v Německu, až byl roku 1996 pro nedostatek členů rozpuštěn.
V tepelském klášteře zůstali pouze dva kněží českého původu. Přesto se podařilo klášter zachovat a počet jeho členů začal v prvních poválečných letech opět narůstat. Po nástupu komunistů k moci se však klášter Teplá stejně jako jiné kláštery v republice ocitl pod silným tlakem úřadů. Řeholní majetek byl zabaven a znárodněn a mnozí řeholníci byli internováni, vězněni či jinak persekvováni. Objekt kláštera připadl v letech 1950 až 1978 československé armádě, během jejíhož pobytu byl silně zdevastován.

Kostel Zvěstování Panny Marie

Opatský kostel Zvěstování Panny Marie je trojlodní dvouvěžová bazilika postavená v letech 1193 - 1232 jako románsko-gotická stavba. Západní část s westwerkem byla vystavěna ještě v románském slohu, na úrovni druhého patra navázala raně gotická stavba s lomenými oblouky oken a žebrovými klenbami. Monumentální trojlodní halový kostel premonstrátského kláštera v Teplé je považován za naši první gotickou stavbu. Interiér kostela byl přestavěn počátkem 18. století podle projektu Kryštofa Dienzenhofera.

Klášterní knihovna

Přesný rok ani okolnosti vzniku klášterní knihovny nejsou známy. Z nejstarších původních knih z 12. století se dochovalo jen nemnoho a jen o legendě o Hroznatovi „Vita fratris Hroznatae“ z poloviny 13. století lze s určitostí říci, že vznikla v Teplé. Klášterní knihovna v Teplé jednou z nejrozsáhlejších v Česku - je zde přibližně 30 tisících svazků, mezi nimi iluminované rukopisy, prvotisky, staré tisky, knihy, mapy i sbírka grafických listů.

Křížová cesta

Křížová cesta se nachází u Parkového rybníku v klášterní zahradě. Nová křížová cesta vznikala přes dva roky a na své místo byla osazena na přelomu dubna a května 2017. Jejím autorem je Václav Gatarik. Podstavce jsou z trachytu, skulptury na jejich vrcholu ze šamotu.

Opatská hrobka

Reprezentativní opatská hrobka byla postavená kolem r. 1900 v kvalitních neorenesančních formách. Je místem posledního odpočinku tří tepelských opatů: Alfreda Clementsoa (1887 – 1900), Karla Reitenbergera (1812 – 1827, jeho ostatky byly přeneseny do hrobky v r. 1906), zakladatele nedalekých Mariánských Lázní, a Gilberta Johanna Helmera (1900 – 1944).