| Index → Sakrální architektura → Česko → Liberecký → Liberec → Hejnice → Kostel Navštívení Panny Marie |
Kostel Navštívení Panny Marie je klášterní barokní kostel stojící na místě starého poutního místa jehož počátky sahají do 13. století. Bývá někdy nazýván bazilikou, ovšem proces povýšení kostela na baziliku minor nebyl ještě dokončen, zůstal před vypuknutím II. světové války na úrovni diplomatického protokolu. Je zřejmě nejstarším mariánským poutním místem v litoměřické diecézi. Uctívána je zde gotická, 38 cm vysoká, soška Panny Marie nazývaná Sličná Matka.
Podle místní legendy žil v blízké vesničce Lužec chudý řemeslník se svou nemocnou ženou a dítětem. Jednoho dne hledal v hejnickém lese dřevo na práci a pod třemi lípami na břehu říčky Smědé usnul. Ve snu spatřil lípu zalitou září, na větvích seděli andělé. Jeden z nich jej vyzval: „Jsi na zázračném místě, na kterém se zalíbilo Otci. Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a mít účast na milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě.“ Řemeslník, který byl přesvědčen o tom, že nešlo o pouhý sen, zakoupil při nejbližší návštěvě Žitavy dřevěnou sošku a tu zavěsil na určený strom. A podle legendy se jeho žena i dítě skutečně uzdravily.
Zpráva o tomto zázračném uzdravení se brzy roznesla a lidé začali na tomto místě prosit o pomoc. Údajně v roce 1211 se pak rozhodli lípu pokácet a na jejím místě zbudovat dřevěnou kapličku.Již roku 1252 byla na jejím místě postavena kaple kamenná. Postupem času však sílil proud poutníků a kaple tak byla neustále rozšiřována. Na konci 13. století jeden z rodu Biberštejnů, držících celé frýdlantské panství, dal postavit kamenný gotický kostel, jehož části – datované na rozhraní 13. a 14. století jsou uchovány v nynějším baroknímu chrámu. Tento poutní kostel je písemně doložen k roku 1346. Od té doby přicházejí do Hejnic poutníci ze širokého okolí.
Po smrti Kryštofa Biberštejna připadlo panství císaři Ferdinandovi I., který Frýdlantsko prodal v roce 1558 protestantskému šlechtickému rodu Redernů za 40 000 zlatých. Ti podle tehdejšího práva změnili všechny kostely na svém panství na protestantské. Kvůli četným katolickým poutím z okolních panství to však v případě hejnického kostela nebylo možné a tak kostel rovnou uzavřeli. Poutníci proto vykonávali pobožnosti před zavřenou mariánskou svatyní. Poutníkům nebyl kostel otevřen dokonce ani na žádost císaře Rudolfa II. z roku 1591. Roku 1609 odvezla Kateřina z Redernu celý majetek kostela včetně sošky madony na liberecký zámek. Ten 2. května 1615 vyhořel, hejnická soška však zničena nebyla a ještě téhož roku byla vrácena zpět. Po této události Kateřina z Redernu sošku odvezla do Hejnic a vlastnoručně ji umístila na původní místo. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 Redernové z Čech odešli.
Panství koupil roku 1622 vojevůdce Albrecht z Valdštejna a kostel znovu otevřel. Vévoda byl zavražděn roku 1634 a panství po něm získali roku 1636 Gallasové. Za jejich panování dosáhla proslulost Hejnic svého vrcholu – na některých poutích se údajně sešlo až 7000 věřících a roční návštěvnost místa se v 17. století pohybovala okolo 80 000 poutníků. Protože těch stále přibývalo, rozhodl se hrabě František Ferdinand Gallas roku 1692 pozvat řádové bratry františkány, aby poutníkům sloužili jak po duchovní, tak i hmotné stránce. V letech 1692 – 1696 byl pro ně vystavěn čtvercový klášter podle návrhu italského architekta jménem Marco Antonio Canevalle.
Roku 1721 začala výstavba barokního chrámu. Protože na původním skalisku nebylo dost místa, byl ze staršího gotického kostela zachován jen presbytář, který dnes tvoří pravé (východní) rameno příční lodi. Hlavní loď byla postavena napříč, v severojižním směru, na místě zasypané strže. Chrám s kapacitou pro 1 000 poutníků byl slavnostně vysvěcen 1. července 1725.
Za vlády Marie Terezie a Josefa II. chrám chátral, stříbrné bohoslužebné nádoby byly odvezeny do Vídně. Kostel byl téměř zcela vybrakován a jeho dveře byly zapečetěny. Až počátkem 20. století byl kostel zrekonstruován na náklady hraběte Clam-Gallase. Roku 1950 byl klášter zrušen a přeměněn na internační st5edisko pro mužské duchovní z celé republiky. Během 50. a 60. let sloužil jako ubytovací zařízení pro řeholní sestry, které odtud odcházely pracovat do místní porcelánky a textilky. Z kláštera se 70. letech 20. století stala ruina a do kostela samotného zatékalo.
