Bratislava - kostel Nejsvětějšího Spasitele

Kostel v těsném sousedství Staré radnice patřící dnes řeholi jezuitů byl postaven v první polovině 17. století původně jako protestantská modlitebna. Situace související s narůstajícím počtem evangelíků německé národnosti v Bratislavě si v letech 1636 - 1638 vynutila postavení svatostánku pro potřeby věřících. Stavbu, ve stylu doznívající renesance, postavenou na místě někdejšího tzv. Armbrusterova domu, vedl německý stavitel Hans Stoss z Augsburgu.
Podle tehdejších nařízení evangelický kostel musel splňovat určitá kritéria: svým vzhledem nesměl připomínat sakrální stavbu a musel být bez věže, presbytář musel tvořit součást půdorysu hlavní stavby. Kostel, který se svou velikostí nápadně odlišoval od okolních budov, po dokončení zasvětili svaté Trojici.
Kostel však evangelíci používali pouze do sedmdesátých let 17. století. V roce 1672 jim byl po potlačení protestantského spiknutí odebrán a 1. ledna následujícího roku předán jezuitům.
Noví uživatelé ho původně zasvětili svaté Markétě, později na něj přenesli patronícium Nejsvětějšího Spasitele z bratislavského dómu. Chrám uvnitř přestavěli, zvenku nad portál umístili štukový reliéf znaku řehole. Na střeše nad presbytářem přibyl sanktusník, do něhož umístili tři zvony (ani jeden z nich se dodnes nedochoval; dnes zde visí pouze jeden, vážící 135 kilogramů, který v roce 1846 ulil bratislavský mistr Anton Belloni).
Kostel se po zrušení jezuitského řádu Josefem II. v roce 1773 dostal do městské správy a stal dvorním chrámem uherského místodržícího Alberta Saského.
Jezuitům byl chrám vrácen v roce 1855. V padesátých letech 20. století byl jim byl státní mocí opět odňat a přešel pod správu diecézních kněží. Stal se filiálním kostelem farnosti u svatého Martina. Na definitivní navrácení si jezuité museli počkat až do roku 1989.