Arizona

Utah a Colorado

Nevada

Určujícím celkem této části USA je Coloradská plošina, území které bylo geologickými procesy vyzdviženo do poměrně značné nadmořské výšky, a následně formováno erozí do dnešní pitoreskní podoby. Najdeme zde nespočet kaňonů, skalních oblouků a útvarů nejrůznějších forem. Nejvíce národních parků Spojených států leží právě v této oblasti.

Účelem této stránky není nahradit turistického průvodce, spíše se jen podělit o osobní zkušenosti z cestování touto nádhernou krajinou.

Doprava

Měli jsme s sebou běžný autoatlas USA, a podle zkušeností z východního pobřeží jsme se domnívali, že s ním nevystačíme a na místě koupíme podrobnější mapu. Zvlášť při pohledu na poměrně prázdné stránky v některých částech např. Nevady se nezdálo možné, že by atlas byl podrobný. Ukázalo se ovšem, že normální autoatlas pro většinu účelů úplně stačí, protože zde skutečně žádné další silnice, alespoň ty sjízdné běžným vozem, nejsou.
Podle naší zkušenosti jsou americké autoatlasy velmi přesné. Lze v nich nalézt, které úseky dálnic jsou placené (v našem atlase značeny zeleně, neplacené modře) - placených dálnic je ovšem v USA velmi málo, a v oblasti jihozápadu snad žádná. Rozlišeny bývají i silnice s jiným než asfaltovým povrchem. Tady je potřeba dát trochu pozor, protože některé z těchto silnic, byť jsou zakresleny v atlase, nemusí být sjízdné. V atlese bývají zakreslena také dálniční odpočívadla (Rest Area) - nebývá jich mnoho, kolem nekonečných dálnic napříč Spojenými státy bývají zhruba po dvou hodinách. Bývají vybaveny nejen slušnými záchody, ale také stolečky a kohoutky s pitnou vodou. Naproti tomu na Západě často není na odpočívadle prodejna občerstvení. Předpokládá se, že cestovatel má jídlo s sebou. Stojí za to prohlédnout si i první a poslední stránky atlasu - bývá zde třeba tabulka vzdáleností jednotlivých měst a jiné užitečné údaje.
Pokud člověk plánuje pohybovat se více po nezpevněných cestách, je asi dobré půjčit si SUV vůz. I na některých nezpevněných silnicích se s ním člověk bude patrně cítit bezpečněji, a některé cesty jsou povoleny jen s autem s náhonem na všechna čtyři kola (např. asi 70 mil dlouhá okružní silnice v parku Canyonlands).
Jak je obecně známo, mají Spojené státy poměrně striktní omezení rychlosti na všech silnicích, ale v oblasti jihozápadu to není nikterak zlé. Na většině dálnic je povolena rychlost 75 mil za hodinu, řidiči ji často překračují tak na 80 mil. Na významnějších vedlejších silnicích bývá 55 mil za hodinu. A zde se narozdíl od Evropy prakticky nikdy nepředjíždí. Pokud člověk překročí na jakékoliv silnici rychlost o více než 10 mil za hodinu, může si být skoro jistý, že má v tu ránu za sebou policii. Mám dojem, že pokud v americké obci žijí tři lidé, je jeden z nich majitelem pumpy, druhý majitelem motelu, a třetí policajt, který 24 hodin denně hlídá s radarem za vesnicí.
(Jen upozornění pro ty, kdo jedou do Spojených států poprvé: pokud za vámi jede policejní auto s blikajícími majáčky, je třeba co nejrychleji zastavit u krajnice a zůstat sedět ve voze s rukama na volantu. Teprve pokud vás policista vyzve abyste vystoupili, či mu ukázali doklady, můžete sundat ruce z volantu. Jinak na vás policista může vytáhnout zbraň, což se nám napoprvé skutečně stalo.)

Chráněná území

Nejvýznamnější přírodní památky bývají chráněny jako národní parky. Velkou výhodou národních parků je, že mají jednotné vstupné, které není nikterak drahé, že při vstupu dostane každý návštěvník automaticky mapičku parku a jakési noviny se základními údaji, i sezónními aktualitami, kde se lze povětšinou o parku dozvědět vše podstatné. Rovněž návštěvnická centra bývají na vysoké úrovni, a člověk se zde dozví prakticky vše, co potřebuje.
Pokud návštěvník plánuje navštívit více národních parků, vyplatí se mu pořídit permanentku. Dříve se nazývala, myslím, Golden Pass, nyní snad America the Beautiful Pass, ale vždy se jedná o to samé - roční vstupenka do všech národních parků USA. Cena byla 80$ za auto, a průkazka byla dokonce přenosná mezi dvěma majiteli. Žádné další vstupné za počet osob v autě se již neplatí. Průkazku je možné snadno zakoupit u vstupu do každého národního parku. Je možné si samozřejmě zaplatit i denní či týdenní vstupenku jen do jednoho konkrétního národního parku.
Mapičky vydávané u vchodu do národních parků postačí bez problémů pro autoturistiku. V přiložených novinách bývají uvedeny trasy kratších výletů, i s údaji o délce výletu, náročnosti apod. Pokud byste ale rádi podnikli delší výlet, je třeba se informovat a koupit podrobnější mapy v informačním středisku. Někdy bohužel mapy ani neexistují, občas člověk narazí i na udivený výraz, protože v některých oblastech se jaksi nepředpokládá, že by člověk chtěl jít někam pěšky.
Informační střediska má ovšem cenu navštívit v každém případě. Většina z nich je koncipována jako muzea dané oblasti, takže se zde člověk dozví řadu zajímavostí o oblasti, kam zavítal, a inspiruje se, která místa by měl navštívit. (Kromě toho jsou zde ovšem nutné obchody se suvenýry.)
Pokud hledáte místo ke kempování, bývají často přímo u vjezdu do národního parku tabule s rozpisem obsazenosti kempů, popřípadě je možné se u vjezdu zeptat, a v pokladně téměř vždy vědí, které kempy jsou ještě volné.

Dalším typem chráněného území je National Monument, což je přesná obdoba národních parků, rozdíl je jen v tom, že to bývají území menšího rozsahu. I zde platí America the Beautiful Pass.
Obecně je-li v názvu nějakého území uvedeno "national", můžeme počítat se stejnými podmínkami jako u národních parků. Existují ještě National Recreation Area - například okolí Lake Mead a Glen Canyonu. Rovněž National Forest - zde se vstupné neplatí vůbec. Možná můžete narazit i na jiné typy "national" území.

Další chráněná území jsou státní. Nejčastější formou je State Park. S těmito parky je větší potíž než s národními, protože si cenu vstupného určuje každý stát sám, a není ani jednotná pro celý konkrétní stát. Obvykle závisí na lukrativnosti daného místa. Někdy může být vyšší, než za kolik dané území skutečně stojí. Jednotná vstupenka zde neexistuje, každý park je třeba zaplatit zvlášť. V některých místech tak může člověk narazit na poměrně bizarní situace. Například v oblasti Black Hills v Jižní Dakotě je na západ od hlavní silnice National Forest a můžete tam po libosti bez vstupného, na východ od hlavní silnice je State Park, a musíte zde platit za každou zajímavější silničku, kterou byste chtěli projet.

Dalšími typy území jsou indiánské rezervace. Do nich je možné (pokud víme) bez omezení jezdit, ale chcete-li zde navštívit nějakou pozoruhodnost, musíte zaplatit vstupné, které si jednotlivé kmeny určují podle libosti. Podle našich nevelkých zkušeností můžete narazit na ledacos - někde Vás překvapí cena téměř zanedbatelná, jinde za jeden kaňon můžete zaplatit třeba 30$ za osobu.

Ubytování

Většinu našeho cestování po USA jsme podnikli se stanem, takže co se týče ubytování v motelech, nemáme mnoho zkušeností. Motely jsou obecně v USA prakticky všude, některá "města" vypadají jako křižovatka, kolem níž je necelá desítka domů, ale nikdy nechybí benzínová pumpa a motel. V turisticky nejnavštěvovanějších oblastech budou motely patrně hodně plné. Ceny bývají podle naší chabé zkušenosti kolem 70 dolarů, v pátek a sobotu vyšší. Při vjezdu do každého státu bývají zejména u dálnic informace, kde mají vždy stojany s brožurami kupónů na slevy v motelech v dané oblasti. Nelze tam ale vždy nalézt motel v místě, kde by se člověku zrovna hodil, a navíc když dorazí člověk na místo, dozví se často, že sleva sice teoreticky platí, ale ... Nicméně zkusit se to může vždycky.
Co se týče stanování, jsou Spojené státy skutečným cestovatelským rájem. Kempů není přebytek, ale až na několik nejvyhlášenějších oblastí jsme neměli problém najít místo v kempu. Místa pro kempování bývají velká, standardně určená pro 1-2 stany. Vždy je k dispozici stůl s lavicemi na sezení pro každé kempovací místo, a ohniště s roštem. Kempování je oproti Evropě velmi levné, protože se platí jednorázová cena za místo ke stanování, kde mohou obvykle stát dva stany, a neplatí se již nic navíc za auto či počet osob. Cena za noc bývá 10 - 25 $. Levnější bývají kempy v národních parcích, kde bývá ovšem větší problém sehnat místo. Naproti tomu státní parky bývají dražší, ale ne tak plné. Nelze to ovšem chápat jako pravidlo - tak jako ve všem i zde existují výjimky. V nejvíce navštěvovaných národních parcích je třeba hledat místo ke kempování ráno, odpoledne už bývá vše plné. V případě několika málo nejvyhlášenějších kempů (ale je to skutečně výjimka - např. v Yosemitech či Arches) je třeba si buď kemp rezervovat dopředu, nebo si přivstat a čekat u vstupu do parku ještě před otevřením. Ve většině kempů je možné si místa rezervovat předem (nikdy jsme toho nevyužili, takže nevím přesně jakým způsobem. Myslím že telefonicky, ale rezervaci je nutné provést několik dní předem). V každém kempu je vždy několik míst ponecháno bez rezervace a tato místa získá ten, kdo přijde dříve.
V menších kempech často není recepce. Bývá zde v tom případě tabule s údajem o ceně noclehu, a s obálkami, do nichž se má příslušný obnos vložit a hodit do schránky. Zpravidla každé ráno pak do kempu přijede ranger, který obálky vybere, a zkontroluje, zda lidé zaplatili. Tento systém je poměrně běžný, a proto je dobré mít s sebou dostatek hotovosti ve formě deseti-dolarovek, i jedno a dvou-dolarovek.

Jeden z kempů nedaleko coloradské Fruity

Konkrétně v oblasti Coloradské plošiny má kempování určitá specifická úskalí. Celá oblast je velmi suchá, a proto ve většině kempů nejsou k dispozici sprchy, voda se smí používat výhradně na pití a vaření. V některých, tzv. primitivních kempech, není voda vůbec. Ovšem přestože je krajina velmi suchá, lze zde kupodivu nalézt poměrně dost míst, kde se dá vykoupat (a tím pádem umýt). Dalším zádrhelem suché krajiny je, že je zde často vysoké riziko požáru, a tím pádem zákaz rozdělávání ohně. Informace o riziku vzniku požárů bývají téměř vždy u vstupu do kempu, a pokud je zákaz rozdělávání ohně, bývá to zde výslovně uvedeno. Prakticky nikde v této oblasti se nesmí sbírat dříví v přírodě, je třeba si ho koupit v obchodě. Dřevo by se nemělo příliš převážet mezi jednotlivými oblastmi, aby se nešířili škůdci. Do některých států je výslovně zakázáno vozit palivové dříví.
Poznámka k mytí nádobí - pokud není v kempu přímo místo na mytí nádobí, dělá se to standardně tak, že si člověk nabere vodu, umyje nádobí na svém kempovacím místě, a špinavou vodu vylije někam do křoví.
Ještě technická poznámka k vaření - zjistili jsme že k evropským vařičům je těžké sehnat odpovídající propanovou bombu. Mívají je jen ve specializovaných sportovních obchodech, které jsou jen ve velkých městech. Brzy jsme proto zjistili, že nejjednodušší je koupit si nový vařič ve Walmartu, a k němu standardní bomby. Řetězec Walmart má prodejny prakticky všude, většinou obdobně uspořádané, a zboží všude zcela stejné. A tak dokoupení jejich standardní bomby je v daných podmínkách nejsnazší variantou.
Podobně jsme řešili problém uchování kazících se potravin v alespoň relativním chladu. Ve Walmartu prodávají přenosnou lednici, v podstatě jen těsnící umělohmotnou bednu, za 10$. Do bedny se dají potraviny spolu s ledem, který v těchto oblastech vydrží maximálně dva dny, často ale spíše jen jeden den. Nicméně led je ke koupi prakticky všude, v obchodech, u pump, a často i v kempech.
Poslední informace se týká toho, jak kempy najít - většina kempů je zakreslena v autoatlase (alespoň v tom našem), a podle naší zkušenosti bývají tyto značky velmi spolehlivé a dobře zakreslené. Nedejte se zmást cedulemi camping u sjezdu z dálnice - to bývají pouze tzv. RW kempy, což jsou nevzhledná odstaviště pro obytné přívěsy, či dokonce mobilní domy, v nichž na Západě řada lidí trvale bydlí.
Pokud se nenajde místo v kempu, je možné postavit stan v národních lesích (national forest). Tady ovšem přesná pravidla neznáme, a liší se patrně trochu stát od státu. Obecně by spaní v národním, možná i státním lese mělo být povolené, ale člověk by měl být v nějaké vzdálenosti od silnice, ... Řešili jsme to tak, že pokud jsme se museli uchýlit k této variantě, schovali jsme se do lesa, jak to nejlépe šlo, včetně auta, nerozdělávali jsme oheň, a nikdy na nás nikdo nepřišel. Lépe je ale zjistit si přesná pravidla.
V některých národních parcích také vydávají tzv. back country permit - tj. povolení k volnému táboření. Tato povolení jsou určena k tomu, když chce jít někdo na vícedenní tůru. Obvykle je povoleno táboření až v nějaké poměrně velké vzdálenosti od silnice.

Nebezpečí

První, co jsme si při cestování touto velmi vyprahlou krajinou uvědomili, bylo, že musíme mít u sebe vždycky dostatečnou zásobu vody. Některé části Arizony či Utahu přitahují obrovské množství lidí a s nimi samozřejmě i potřebné zázemí, a není třeba si tu dělat starosti o vodu či benzín. Ale o pár set i desítek mil vedle, což není v měřítku Spojených států nikterak daleko, se člověk snadno ocitne v skutečné pustině, kde se může nedostatek vody třeba při poruše auta stát opravdu problémem.
Dalším ne snad problémem, ale charakteristickým jevem této krajiny, který jsme si dopředu neuvědomili, je velké rozmezí nadmořské výšky, v níž se člověk pohybuje. A spolu s tím i možné poměrně velké rozdíly v teplotě. Například severní okraj Grand Canyonu je ve výšce kolem 2700 metrů, podobně myslím Bryce Canyon. Pokud se zamíří dále do Colorada, dostane se člověk lehce, v podstatě aniž by si to uvědomil, do výšek nad 3000 metrů. Většině lidí to žádné problémy nedělá, citlivější lidé mohou mít trochu problémy, zvlášť pokud se nadmořská výška často střídá.
Ve Spojených státech není, myslím, radno podceňovat nebezpečí ze strany živočichů. Konkrétně tato suchá oblast je domovem chřestýšů, štírů, černých vdov, i dalších druhů jedovatých pavouků. Za celou dobu jsme z těchto zvířat neviděli ani jedniné, ale není na škodu dívat se, kam člověk šlape.
Další nebezpečí od zvířat hrozí na silnicích - ve Spojených státech žije zřejmě mnohem více zvěře, než nakolik jsme zvyklí z Evropy, a tak se nám mnohokrát stalo, zejména za soumraku, že nám nějaké zvíře přeběhlo přímo před autem. Nejčastěji to byla jelení zvěř, ale jednou jsme se v oblasti Black Hills málem srazili s tunovým bizonem, který zcela nevzrušeně přecházel přes silnici, a očividně neměl v úmyslu zrychlit. Bohužel jsme jednou přejeli zajíce, kteří doslova skákali pod auto v Národním parku Capitol Reefs. I z tohoto důvodu je někdy potřeba dávat velký pozor, a snížit rychlost.

Divocí koně v Roosveltově národním parku, Severní Dakota

Sob v Národním parku Yellowstone, Wyoming

Bizoni v Národním parku Badlands, Jižní Dakota

Posledním nebezpečím, které mě napadá z hlediska zvěře, jsou přirozeně medvědi. S větším množstvím medvědů jsme se setkali jen v Yosemitech a národním parku Sequoia. Nicméně medvědi žijí na území Spojených států prakticky všude. Nebezpečí z jejich strany nemá cenu přeceňovat, ale ani podceňovat. Zvláště mimo kempy, a v oblastech medvědy hojně osídlených i v kempech, je dobře dodržovat základní zásady bezpečnosti, které spočívají v tom, že veškeré jídlo, ale doporučuje se i krémy na opalování, pasty na zuby apod. držet důsledně mimo stan. V Yosemitech a Sequoích byli medvědi skutečně všude - potkali jsme je přímo v kempu, zničili v noci okýnko auta, které stálo 30 metrů od našeho stanu, aniž bychom cokoliv slyšeli. Zničili batoh horolezci, který ho zapomněl pod skálou. V těchto oblastech žijí pouze černí medvědi, tzv. baribalové, kteří nejsou pro člověka tak nebezpeční, i když na malé děti je pochopitelně třeba dávat pozor. Problém je spíše v tom, že si zvykli na lidskou stravu, a dostanou se téměř všude. Medvěd zvyklý získávat potravu snadno od lidí se může posléze stát agresivním, když se snaží si tuto potravu vynutit.

Dalším záludným nebezpečím jsou tzv. toxicodendrony. Jsou to poměrně nenápadné keřovité rostliny, které se na první pohled nijak zvlášť neliší od jiných listnatých křovin, ovšem potřísnění olejem, který vylučují, může způsobit značné zdravotní potíže. Na většině území USA roste poison ivy, v Kalifornii je velmi rozšířený poison oak, a v severnějších vlhčích oblastech roste poison sumac. Olej z těchto rostlin je silně toxický, způsobuje silné záněty kůže, které mohou trvat i několik let, a v případě potřísnění velké plochy těla může mít i smrtelné následky. Jediný jasný poznávací znak této rostliny je seskupování listů po třech.

Počasí

O počasí toho bohužel obecně mnoho nevíme, protože jsme cestovali vždy jen v době letních prázdnin. V této době je oblast Coloradské plošiny velice teplá a suchá. Přes den je nutno na některých místech počítat s teplotami i ke 40 stupňům celsia. Je to ovšem teplo suché, a proto relativně snesitelné. Ve vyšších nadmořských výškách večer a v noci teplota poměrně dost klesá, ale až na výjimky vystačí člověk bez problémů s fleesovou bundou. Jiná situace je samozřejmě v ještě vyšších polohách Colorada, a pochopitelně v zimě. V zimním období je řada míst dokonce nepřístupných (například severní okraj Grand Canyonu), a je nutné zde počítat se sněhem, mrazy a silným větrem.

Kultura bydlení

Velice nás na Západě překvapilo, v jak primitivních podmínkách zde často lidé žijí. Mnoho lidí má pouze tzv. mobilní dům, tj. lepší variantu naší stavební buňky. Dům lze postavit kdekoliv, kde je ho možné připojit na základní sítě, a rovněž tak snadno ho lze naložit na náklaďák, pokud majitele bydlení v dané oblasti omrzí. Někde lze vidět celá městečka těchto domů. Někteří lidí ovšem nemají ani to, a žijí jen v přívěsech.

Stará auta zde zřejmě nikoho nenapadlo likvidovat, a tak je nezbytnou součástí každé usedlosti vrakoviště.

Město mobilních domů

Mobilní dům lze potkat i na silnici

Ještě o něco větší nepořádek obklopuje některé osady v navažské rezervaci